SMILE

UMÍ

Každý něco umí a kdo ne tak prostě jen

a čumí. Oceán nezvyklého potěšení, zuby

cení své si hledí nesmírně se cudně šklebí. Kdo

umí zuby cenit a jen vše bolestně zohavit . Prostořeká 

otázka stále se jen ptá, hubu nezavře.

Když nemluví tak jen neustále, ale jen

tak trochu brutálně si řve.

Pátrám po něčem co je jako já, taková

odepřená otázka. A hele co jsem našel

leží tu mnoho těl, jen tak bezprizorně

se tu válí a jen a pouze supi toho mají

plné drápy. Je to tu nechutné, smrduté.

Oči už nemají a nikdo už dávno neslyšel

žádný smrtelný lidský řev. Kdo je o život

ochudil, brutálně jim ho vzal a to vše poslední

co měli ve změť hnijícího masa proměnil.

Zazněl rozkaz přes zákopy se vidali vojáci

proč ne, stejně nemají nic jiného na práci.

Kteří do té vřavy kulometné palby trudomyslně

tam se jejich těla jaksi vytrácí. Jsou tam ale už

jenom leží, nic neříkají jenom nějací ještě úpí.

Nahnání tam kdo by nechtěl, vstříci smrti jíti.

Bylo jich mnoho, ale to už je jiné pozřené kolo.

Už jich toliko není po té cestě smrti jdou ti zatím

poslední, zpátky ni krok kulka na tě čeká z vlastních

řad, nohu za nohou dopředu jen správně klaď.

Krev je všude některá je tvá jiná kolegy, ohlédneš se

trochu se změnil. Hlavu nemá leží tam takové torzo

něčeho co bylo a už vlastně ani není. Prolétlo mu něco 

hlavou, myšlenka to očividně nebyla. Byla to kulka která

je zcela nevinná, nepokrytě jenom v rukou člověka byla

tak zle zneužita.

Kapka po kapce z nebe padá, jedna zemře druhá povstane.

Hlavu skláním zemy se tak klaním, ne to není to co chci je

my špatně zle v srdci temně hluboce. Ruce v potoce ponořím

poliju si tvář, ne už to nejde dále jsem velice rozbořen. Mysl má je

pod náporem obrovské exploze vždy ráno u ucha my vybuchne. Já,

si jenom teskně řeknu pod náporem toho ledu, zas ten další zkurvenej

den.