Stále to tam mám..

Už jen chvíli, stále proklínám svou povahu.
Čekám jen na to, až k tomu činu najdu odvahu.
Překvapuje tě, nad čím přemýšlím, já vím že ano.
Cítím sám v sobě, že na mě někdo má spadeno.
Cítím se prázdný a cítím touhu po nenávisti.
Chvilky hněvu, překvapení pak zase zlosti.
Pocity nad rámec mých vlastních možností.
Ještě jsem se pořád nesrovnal se svou totožnosti.
Nevím, jestli je to ve mně, či působení okolí.
Stejně jednou se mi moje hlava podvolí.
Děláš si se mnou cokoliv, co vlastně chceš.
Já jsem tady pánem, tak proč mi tohle cpeš.
Všude kolem ticho, já však křičím nahlas..
Drž hubu, nech mě být, jo to je fakt odvaz..
Působení na sebe i moje okolí, kvůli blbý náladě.
Chci se cítit jako v přírodě, ne na uzavřený zahradě.
Není to kurva lehký, snažím se hledat pozitiva.
Maximálně si dám další prášek do vína.
Neurologický problémy, kdo je dneska nemá.
Je to společenská nemoc, bez toho se to dneska nedá.
Víš, není to vůbec nic lehkého,
Společenská úzkost a tomu podobného.
Ubránit se tomu, snažím se..
Nechci si jen stěžovat, ve mně to vaří se..
Je jednoduchý, cítit se milován.
Teď jen otázka, kdy se k sobě takhle zachovám.
Říkali mi, že proč prý se nemám rád.
Že jsem prý pozitivní člověk, nemusím se bát.
Na venek usmivám se a roznáším radost.
Avšak zůstávám tu ještě jen na tvoji žádost..
Nechci ublížit lidem okolo, hlavně svoji rodině.
Hledajíc sám pravdu na konci ve víně..