XXVI.
XXVI.
Dívám se, jak zapadá
ta nejjasnější hvězda.
Zář postupně uvadá,
stává se jednou ze sta.
Stěží poznat, kam se svit
tak silný naráz ztratil.
Možná sám že hledal klid.
Snad do tmy se zas vrátil.
Šedá je teď obloha
a šedivé jsou mraky.
Prázdné jak chrám bez boha.
Smutné jak přízraky.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
Přiznám se, že mám divnou asociaci, jako bys popisoval konec zamilovanosti...;-)
06.11.2019 14:20:36 | Marten
Této básničce by vhodný název jistě prospěl. Možná radši hasne než zapadá. Když hvězda zajde, tak zář pouze už nevidíme a ty důsledky (že svit hledal klid) trochu překvapují.
06.11.2019 09:57:20 | Karel Koryntka
Karel Korytka -> jsou to slovem zachycené obrazy. Buď se můžeme bavit o tom, jaké nejpřesnější termíny používat, aby odpovídaly (vědecké) realitě, nebo přijmout za své fakt, že jde jen o báseň, kde si můžu dovolit tvrdit, že jádrem hvězdy je její svit, který vyjadřuje její energii a sám se může chtít skrýt před zraky ostatních. Že jakákoli hvězda může zapadat stejně jako Slunce - ale už taky nemusí nikdy vyjít. Že zář nepohasíná, ale uvadá, protože i zář může vyjadřovat emoci. A že hvězda není hvězda a svit není svit :-)
21.11.2019 12:21:58 | free.poet