SEDIMENTY

To se mi dobře čte, Bakchu, ale odpovědět na to asi neumím... Díky :-)

08.11.2019 10:51:59 | Amonasr

:-))

08.11.2019 10:51:00 | Amonasr

Jj, ono to časem všechno sedimentuje :-) Pokud jde o třídní srazy, mám z nich s přibývajícím věkem čím dál rozporuplnější pocity. Je mi sice milé vidět vždycky své spolužačky a spolužáky z asi v životě nejkrásnějších, tj. gymnaziálních let, ale už to nejsme my, co kdysi, marná sláva. Ty, co zůstali v regionu, spojují stále i současné záležitosti, a mají se tak o čem bavit, pro mě už je ale trochu od věci diskutovat o tom, jestli je náměstí v Jeseníku dobře vydlážděné a jestli se na něm ženám při chůzi lámou podpatky a vyvrkávají kotníky, resp. který radní za to může, obrazně řečeno. Milejší je mi zkrátka představa, že nám bylo kdysi krásných sedumnáct, a do koho všeho jsem byl tenkrát zamilovaný, můj současný život už je ale svázaný s úplně jinými reáliemi. Vstřícné úsměvy a jiskření v očích mezi námi sice nejsou hrané a je to fajn, ale to se rychle vyčerpá a navazovat nové spojnice už je hodně těžké, zvlášť pro introverta mého typu, který neumí nevázaně plkat jen tak o ničem... :-))

Předevčírem jsem se také víceméně náhodou dozvěděl, že před půl rokem zemřela jedna z mých nejlepších kamarádek z dětství, s níž jsme k sobě měli v té době opravdu hodně blízko. A s hrůzou jsem si uvědomil, že je sice pevně zakotvená někde v základech mé osobnosti, ale že nás život natolik postupně vzdálil od sebe (zpočátku hlavně geograficky), že jsme už neměli později potřebu se v životě vídat či spolu blíž komunikovat, přestože si mě dokonce dala do přátel na facebooku. Zkrátka každá etapa života má své hlavní hrdiny, kteří z ní nikdy nezmizí, ale jsou časem vystřídáni úplně jinými, což je asi i poměrně přirozené. Ale ta zpráva mě samozřejmě hodně zasáhla i tak a zabolela - minulost v nás stále nějak žije, i když už třeba není přímo naší současností...

08.11.2019 10:48:48 | Amonasr

Děkuji, Amonasre, za v reakci velmi věcný a pěkný pohled. Opravdu se člověk nad dávným "pocitem" pragmaticky povznese... co také jiného zbývá. Ale jsem - možná, příliš nostalgický a upoutaný. Jak jde zřejmá linka v moji "tvorbě" o základech vystavěných v dětství. Mám rád lidi kteří se alespoň trochu po snažili je prohloubit. Mám s tím trochu os. problém. Možná je to od všech i stud nad dětskou naivitou i nad tehdejšími ideály. Proto ta formalita dospělosti a ty úhyby k vele důležitým malichernostem dneška. No je mi trochu smutně. V zásadě se lidská povaha věkem nemění. Jen začne pozbývat uvolněnosti, upřímnosti a fantazie. Mašinerie života na takové "blbosti" nemá čas. Ještě že si je někdy nedokážeme uhlídat před našimi vnoučaty. A je to tam!

08.11.2019 11:43:35 | šerý

A právě s těmi vnoučaty jsi to, myslím, pěkně rozštípnul :-) Je asi důležité, aby v člověku zůstalo kus té čistoty a naivity mládí, včetně toho "blbnutí", ovšem zároveň se nezaseknout někde v minulosti. Asi si nebudeme hrát na slepou bábu na dvoře činžáku se svými vrstevníky, ale vyblbnout se podobně s dětmi, proč ne? Případně si zablbnout i s vrstevníky, ovšem přiměřeně věku - a místo brblání nad svým údělem se raději společně i pitvořit a smát se všelijakým nesmyslům. Je fajn si v sobě pěstovat tu uvolněnost mládí, ale asi to nebudu dělat před šéfem v práci apod. Pokud člověk není suchopár (a takové fakt nemusím), tak si asi vždy najde způsob, jak a kde se hezky a patřičně vyventilovat. Například i ve verších. To je pak třeba hotové neštěstí pro básníka, když je svým založením suchopár... ;-)

08.11.2019 12:23:29 | Amonasr

To je samozřejmé, že si nebudu hrá s dospělými na slepou bábu. Tu si hrajeme jinak a ve vší vážnosti dospělosti jinak. Já jen... však víš.

08.11.2019 12:33:33 | šerý

Vím ;-)

08.11.2019 13:07:52 | Amonasr

Díky :-)

06.11.2019 20:59:35 | Amonasr

Je to už lepší? :-)

06.11.2019 20:56:25 | Amonasr

Jasně, sedimenty přicházejí s časem...;-)

07.11.2019 11:55:54 | Marten

;-)

08.11.2019 10:19:22 | Amonasr