Sen

Bylo to chladného dne se spoustou sněhu v zahradách

Bylo to v době, kdy lidé chodí již dávno spát

V tmě se blýskal tvůj šperk

A ty říkáš mi - ,, neber mi ten můj nabratý směr"

Sedíš v zahradě plné samoty a nohy Tvé halí jen ubohé škrpály.

Není tu nikoho, kdo by skrz mráz a vítr k Tvé společnosti pronikl, kdo by prošel bílým těžkým sněhem a trochu rozveselil Tvou tvář zkroucenou vnitřním hněvem.

Zraky upínáš na havrana v koruně monutného, starého stromu.

Ptáš se, kolik námahy stojí říci mu ,,pojď ke mně dolů"!

Zahrada je zalitá těžkou tmou v sychravém, studeném počasí, jen kdesi v dáli neznámé zvuky halasí.

Měsíc na černé obloze obklopen hvězdami, proniká svými paprsky doprostřed pusté zahrady.

Svým mohutným paprskem osvětluje Tvůj zsinalý obličej.

Kočka se tře o Tvé nohy, mokro cítí Tvé ruce, tělo se svíjí zimou.

Nyní je čas říci nashledanou...

A snít dál ten svůj podivný sen...