Kosmos

Kosmos
#uroboros #Dracointerfecitseipsummaritatseipsumimpregnatseipsum

Já a ona.

Minuli jsme se v čase asi tak o Měsíc, ten zvířecí, astrologickej.
V úplňku nebo novoluní.
Minuli jsme se v prostoru a čase, přestože jsme si byli tak neskutečně a nekonečně blízko.
Je to ale jen takovej malej neškodnej časovej paradox.
Vždycky a už napořád budu litovat toho, že jsem nevyužil ten potenciál, to bohatství, které z tebe zářilo, s kterým jsi za mnou přišla, má zářící.
Ale bylo to s láskou, bylo to upřímný, bylo to se záměrem stát se Mužem.
Minuli jsme se jen o pár chvil, o pár okamžiků.
Minuli jsme se v prostoru a čase.

Had a drak.

A ty teď tiše sedíš Na Samotách U sedmi rybníků, s hlavou plnou představ o lásce, o tom, komu již brzy otevřeš své srdce, zachumlaná v teplém svetru hledíc na hladinu posetou spadaným listím a utopenými stříbrnými a chladnými hvězdami.
Chtěl jsem tam být s tebou, potichu, vedle tebe, s rukou kolem tvých ramenou nebo s rukou v tvých dlaních.
Napořád, na věky, beze strachu, rozhodnutý s tebou zestárnout.

Ona a já.

Moje milá, moje drahá, děvčátko z hlubokých hvozdů, vílo z lesních blat, i podzimní vítr v listí si šeptá: nic není ztraceno, nikdy není pozdě.
Na lásku, na štěstí, na vzájemnou blízkost a touhu dotknout se společně něčeho svatého, hlubokého a Božského uvnitř v nás.

Drak a had.

Napoprvé to nevyšlo, protože jsem nedokázal udělat první krok.
Napodruhé proto, že jsem neudělal ten druhý.
Ale napotřetí, napotřetí už spolu budeme zářit jako dvě propletené a popletené duhy a rozpustíme se společně v moři lásky.
Ponoříme se do proudu života, prostě a jen budeme.

... znovuvzkříšení ...

Já a drak

Jsi tady, někde v tom morfickym poli. Někde kolem a taky někdy.
Tak nějak ve mě, ještě a zatim, častěji ve tmě a proto hořim a zapaluju svíčky, jsem jak světlonoš, co ti svítí na cestu.
Snažim se to opustit, odpustit ti, nechat tě jít.
Zatím jsi ale jako elektrická výbojka, která probíjí a bliká modrým světlem do prostoru.
Výbojka, kterou nikdo nevyměnil.
Kterou nikdy nikdo nevymění.

Ona a had

Venku je dneska přesně to pošmourný, zatažený, děštivý, listopadový počasí, takovej ten tmavej a temnej den, přesně takovej, kterej jsem si vždycky přál prožít právě s tebou. Zachumlanej pod dekou nebo ruku v ruce navlečenej v skoro zimním oblečení.
Je to dobrej den na umírání.

A tak ...

Zůstávám v tichu,
otevřený,
trpělivý
a připravený ...

... na Tvou lásku, na novou naději ...


Jsem vděčný za tu bolest, protože jen tak vím, že jsem naživu.
Mám tě rád.


Listopad 2019