Zde leží ten básník

Žíznivost, co nezná meze
o římsy jejích oken roztroušena

Moře, co nezná břehy,
o její vlasy bubnující,
- zdají se rudější než korálové útesy

Hvězdy, co neznají své jméno
o její krásu žadonící,
chtějí se jak ona jmenovat...
********************************************************

loni

(...) Krutá slova spletená v řetězce
tenkrát bičovala nahý den. Už od rána.
Navždycky odešel ten, co měl jsem ho rád.
Matka válčila ve slovní spřežce
s věčně opilým otčímem,
sestra byla - prý do nějakýho Elvise -
čerstvě zamilovaná
a na mně už zbyl jenom prázdnej kout.
Táto, kde jsi Ty?
Nějak jsem si byl vědom - není už koho
chlapsky obejmout.
Začalo mi sakra docházet,
že kluci přece nebrečej...
A tak skous' jsem svůj popraskaný ret
a zakryl si do dlaní obličej.
A mrzutosti halil do symfonií:
- křičela matka na toho, komu musím říkat otec
- totálně orchestra symphonique
- vedle v pokoji už knížky hnijí
Vím, táto, chtěls, abych dochodil oktávu
- Se vším je konec!
- A sestra zažraná do Sex pistols nemohla už dál
A tak jsem obejmul byť jen v iluzích aspoň ji
Venku liják do oken gaunersky naplival,
tak jsem šel ven zahánět splíny a koupit puget
bílých orchidejí,
co měl táta vždycky rád.
Tak jsem šel proti tomu dešti
a čas se jen sarkasticky do xichtu vysmíval.
A čas byl vlastně jedinej kamarád.
Tak jsem šel proti tomu dešti,
co mi hlavu omýval.
Tak jsem dál šel už jen pěšky
a život v duchu proklínal.

Ticho mlčky vkrádalo se do pocitů
z beznadějných slov...
Noc ještě mladá - bez banditů
do mě stále vpouštěla myšlenky
zajít na hřbitov.
Táta v nebi odpočívá,
to mu už je hej.
Co mi teďka, co mi zbývá,
vždyť kluci přece nebrečej.
Pochroumaná sloupoví
napichují sázky
a nikdy neodpoví
na moje otázky...
Černočerné smrčiny lemují už břehy,
Charonova loďka v povzdálí
rozervala dávný stehy (na srdci)
a ke hřbitovu valí
každá moje myšlenka.

Půlnoční chodníky se rozcházejí u cest,
naháněj opilý tuláky,
co chtěli se na chvíli dotknout svých hvězd.
Měsíc krutě září...
a oči zavírám
a vůkol nevnímám
a snad se modlit mám
za ten den a za Tebe, Tati,
že teď si Tě vysnívám.

Pak je tu najednou ona...
A do tmy si tak září...
Nemusí mluvit
a přec vím, co chce mi říct,
nemusí se dívat
a přec vím, co vidí,
nemusí být tak moc krásná
a přec vím, že bude...

"Slečno, jste přízrak nebo víla?"

Chci jen říct - Vy jste:

Žíznivost, co nezná meze
o římsy oken roztroušena

Moře, co nezná břehy,
o vlasy bubnující,
- zdají se rudější než korálové útesy

Hvězdy, co neznají své jméno
o krásu žadonící,
chtějí se jak Vy jmenovat...

Afrodité?

Lenka Stříbrná...

********************************************************

teď

Den se vpíjí do okapů svých. Už od rána.
Dodnes nemám odvahu říct, že Tě miluji
Bylas vlak, co jede přes hodinu...
Vášeň bloudící v mém klínu...
Bílá orchidej na tátově hrobě...
Důvod, proč to všechno psát...
Smrt v bordó róbě
Bylas .... a už nejsi
Nemám sílu víc Tě milovat...

Všechno dal bych dívce té...
Rozum
Tělo
Srdce
Hlas
Oči
Jazyk
Ruce
...
********************************************************

Zítra zcela jistě skonám,
páč už nevím, jak dál bez ní žít
a než jí padnu k nohám,
musí to vědět,
že byla jedinou,
co chtěl jsem snít:

Žíznivost, co nezná meze
o římsy jejích oken roztroušena

Moře, co nezná břehy,
o její vlasy bubnující,
- zdají se rudější než korálové útesy

Hvězdy, co neznají své jméno
o její krásu žadonící,
chtějí se jak ona jmenovat...