Sirius

Sirius
#dogons #mnemosyné

Logos

Volal jsem její jméno na břehu jezer, křičel jsem ho do mlhy, odráželo se od protějších ostrovů, rezonovalo, vibrovalo, vracelo se zpět. Ptáci poplašeně třepotali křídly a otáčeli svoje dlouhé krky.
Bylo to osvobozující, šel z toho trochu děs, ale byla v tom úleva, naděje ... že se vrátí.
V noci jsem pak chodil tmou a pozoroval rozsvícené vzdálené lampy, jejich žluté světlo, které se rozpíjelo do prostoru kolem, šel jsem ke čtyřem srostlým stromům, které mi tenkrát na začátku Času ukázala, stál jsem mezi jejich kmeny, hleděl vzhůru k jejich korunám a taky mnohem výš, až ke hvězdám a rukama jsem hladil zelený mech, který je obrůstal.

Chronos

Prosil jsem Boha, prosil jsem Anděly, prosil jsem Buddhu, Karmapu a Mahákalu, prosil jsem a vzýval jsem Velkého Hada, učitele, toho ve mě i toho ve dřevníku na chalupě, prosil jsem včely, aby letěly za H. a zvěstovaly jí tu radostnou zprávu o naději, o Novém začátku a o věčném životě. Aby jí zpravily o Lásce. A večer jsem zapaloval svíčky a přál si, aby byl jejich plamen světlem v temnotě, aby H. našla cestu zpátky ke mě.


Jsem šedý vlk, který ochočil svůj strach.

Jsem šedý vlk, který zasvětil svůj život té jediné.


Prosinec 2019, na konci Času, někde v Galaxii