Šepot větru

Ve větru stržená slova jsou,
ze rtů světa co lidem lžou.
Ten šeptá pak nám meluzínou,
zdeformovanou pravdu svou.

Zoufalý člověk těm písním naslouchá,
lapen jak hmyz je v síti pavouka.
Pomýlen slovy s nadějí,
odpadem co bozi nechtějí.

Vyšší moc se naivitě naší řehtá,
radost má a stále šeptá.
Dřevěným figurkám co ve hře jsou,
lidem co o kousek štěstí se rvou.

Je to jak papír od čokolády,
odpad větrem unášený.
Nikdo ho nechce ač měli jsme ho rádi,
teď jeho bytím jsme uráženi.

Nenaslouchám tedy tomu odpadu,
těm trapným vtipům vyšších bytostí.
Za svým svědomím jdu, když žádám radu,
s důvěrou v sílu svých schopností