Nálada pod psa

Kolik slov jsi schopna říci,
když mlha mi na mysl sedá.
Chce se ti srdce mé do dlaně vzíti,
když tlukot jeho se uklidnit nedá?

Když brány své zavírám,
přede světem, před sebou.
Signály posílám,
akutní potřebou.

Jsem jako zrcadlo,
je to dost nemilé.
Odrazem toho co tebe napadlo,
byť zrovna není to spanilé.

Když ze rtů jed posíláš,
na mou mysl zmámenou.
Dost toho posíráš,
úsměv má červenou.

Chvíli se snažím,
do ohně olej nepřidávám.
Jako by nic se tvářím,
pak sám v depresi upadávám.

O samotě monolog pak mysl trápí,
sebemrskačství bystré mysli.
Smutek ostré má drápy,
duše na háku visí.

Pořád je to stejné,
jeden dává druhý méně.
Tak nevšedně obyčejné,
je to co zpátky dostaneme.

Už aby mlha odešla do pekla,
abys mile ses usmálas.
Od srdce slovíčka vyteklá,
a ty ses jich více nebálas.

Pak i já teplo ucítím,
temnota opustí Démona.
Tvé paprsky zachytím,
by cesta již nebyla úmorná.

Dej mi šanci zase žít,
cítit teplo našich srdcí.
Nech mě s tebou jít,
nehlaď život proti srsti.