Aldebaran / Sudety

Aldebaran / Sudety
#lightsaboveus #vril

A znovu se mi rozbušilo srdce.
Tam hluboko v lesích, hluboko pod hvězdama, tam, kde září Aldebaran.
Noc byla tichá, i zvěř šla dávno spát a bylo ticho, v duši a v nás.
Přízraky kolem nás a rytmický bubnování a vyťukávání morseovky, jemný poklepávání na dřevěný nástroje, přivolávání deště anebo lásky, možná očekávání jejich příletu.
A oni přiletí.
Jednou.

A znovu se mi rozhořelo srdce.
Čas přestal na malou chvíli existovat.
Byli jsme v kruhu, v bezpečí, hadí spirálu života upředenou z kouzelných a mocných bylin lemovali rozsvícené zadečky světlušek, nějak nás ochraňovali.
A v tom kruhu bylo nekonečno a taky barevný provázky ochránců, rudý a zelený, modrý a taky oranžový.
Teď už můžou přiletět, zpravit nás o tajemstvích života.
Teď už jistojistě.

A do toho všeho tiše broukala a předla svůj sen:
"Země je mé tělo, voda mou duší, vzduch je mým dechem a oheň mou krví."

A nějaký čas předtím a taky potom, vzýval ukrytého hada v sobě, svého učitele:
"Velký hade, zahal mě svým světlem, nauč mě odložit minulost, tak, jako ty odkládáš svou kůži, nauč mě tiše a obezřetně plížit se po zemi, nauč mě cestu krásy."

A zas a znova a pořád dokola.

Přicházelo to z hlubin našich duší, z hlubin vesmíru, z okraje vesmíru, tam někde, před teorií Velkýho třesku.


Pro Hanku, Na Samotách, U sedmi rybníků, léto 2019