Čas konce.

Poník už jede k nám
po bílé louce,
ale nejede sám,
jede s ním slunce.

Je stále blíž a blíž,
už je skoro tu.
Já, ale utíkám pryč
od jeho citu.

Cítím tu nenávist,
tak hrozně velkou.
Je tu i mnoho míst
se skrytou láskou.

Už mně však skoro má,
je těsně za mnou.
Slunce teď zapadá
za vodu kalnou.

Teď už tu memí mic,
ani ten poník.
Něco tu zbylo sic,
maličký pomník.

Vidím už chybu svou,
poník to nebyl,
ukrytý pod maskou
démon se zjevil.

Pomník se rozpadá
na zrnka prachu,
démon se podobá
skrytému strachu.

Do nebe temného
měsíc se noří,
z prachu náhrobního
anděla stvoří.

Je celý zářivý
barvu má bílou.
Je plný nadějí,
žije svou vírou.

Ví přesně kam má jít,
věděl to dávno.
Démona má zabít
než bude ráno.

Má však času málo
napravit chybu.
Je blíž než se zdálo
přichází z jihu.

Zastínil oblohu
démon co letěl.
Já už dál nemohu,
to anděl věděl.

Démon tu teď přistál,
km andělu čelem.
Na něho se díval
temným pohledem.

Strach hrozný přemohl
anděla náhle,
hýbat se nemohl
k zemi ho táhne.

Pomalu umírá,
stačilo málo.
Měsíc s ním zhasíná,
míň než se zdálo.

Démon se jen sklání,
nahlas se směje.
Nad mrtvým andělem
zlou píseň pěje.

Když anděl proměnil
se v bílou mlhu,
démon už tu nebyl,
vracel se k jihu.

Nikdy už nepřijde
to krásné slunce.
Měsíc též nevyjde,
nastal čas konce.