Liška a had a vnitřní dítě

Liška a had a vnitřní dítě
#nadpropastí #vobjetíneznáma

"Had, který se nesvlékne a zemře, nabízí možnost proměny, probuzení lásky a možnost vstoupit do nové životní kapitoly."
Co když ale nezemře, když se svlékne a když najdu jeho průhlednou kůži, která se mi skoro rozpadá v dlaních, když je ukována a vytepána z kapiček stříbrných nití a sítí všech lesních upíro a démono bijců ve mě, když ho potkám za dřevníkem jak na mě hledí, když je tichý a nehybný, když symbolizuje hadí sílu a zrod něčeho nového?

"Bylo to duchovní a tak jsem se nebál a radši meditoval."
Každý den jsem se snášel do lotosové pozice, aby mnou proudila hadí síla, abych měl vzpřímená záda, aby ze mě vyzařovala sebedůvěra a sebeláska. A pak jsem se zavřenýma očima hroužil do ještě neznámých a neživých světů, které teprve čekaly, až je oživím, až jim vdechnu život a dám jim energii, až akcelerují k životu a k probouzejícímu se světlu ve mě, až povstanou z jemnohmotné energie myšlenek a slov.

"Liška, učitelka blízkosti."
Znovu jsem jí pozoroval v jejím rudém svetru, šedivých leknínových legínách, černé sukni a červených polobotkách jak sedí zakleslá za poradním stolem po prožitém víkendu vyčerpaná všemi těmi exotickými tanci a zážitky se svými přáteli, znavená, ale šťastná a naplněná, stejně tak, jako bych jí chtěl naplnit já. A její bradavky byly vztyčený a byly zřetelný přes celý stůl a vlnu pulovru upředenou a utkanou z jemných vláken s chloupky, která se je snažila neúspěšně skrýt. Konečně jsem cítil, že je mi blíž, v tichosti a trpělivosti, se všemi jejími lekcemi blízkosti a přítomnosti, radosti a spontánnosti tady a teď. Zatím ještě ale příliš abstraktní a nebezpečná, ale taky smrtelně atraktivní. Má to potenciál růst a probudit se k životu, v mikroskopicky krátké piko nebo nano sekundě existence. Je takovou mou malou vzrušující fyzikální a měřitelnou jednotkou, veličinou mé proměny.

"Bylo to tělesný a tak jsem začal cvičil jógu."
Ale nejdřív jsem se musel vydat na cestu, na pouť svým temným vnitřním a ezoterickým světem, územím smrti a spočinout v proudu vesmíru ve stínu, vakuu a beztíži odvahy a naděje. A tak jsem kráčel ve hvězdách, putoval jsem. Tentokrát už beze strachu, svobodný a vzpřímený. Dával jsem lásku a v tichosti a s lehkostí si přál. Postil jsem se a pozoroval. A ono to přicházelo. Láska, i to ostatní.

"Vnitřní dítě ve mě."
A tak jsem s ním pracoval, každý den jsem ho zhmotňoval a vnitřně zbytňoval, myslel jsem na něj a pečoval jsem o něj, opatroval jsem ho. Teď už jsem věděl, že vše musí přijít samo a s lehkostí a radostí, že to vesmír musí vyjevit. Stačí jen zavolat a přijmout to.

"Vodnářka, učitelka Velké intimity."
Byla ezoterická a krásná a průhledná a pohledná. Snažil jsem se jí rozumět a dýchal jsem jí, ochutnával jsem a pil všechny ty křišťálový kapičky rozprášený kolem její aury, hltal jsem je, jako věčný život ze svatého grálu. Byla vzácná a jediná svého druhu. Zažil jsem s ní blízké setkání čtvrtého druhu. Byl jsem zamilovaný a byl jsem překvapený, že ta opravdová, skutečná a ryzí rustikální láska přišla až mnohem později, že čekala a schovávala se neznámo kde, s nějakým tajemným a posvátným účelem. Nevadilo mi to a byl jsem za to rád. Byl jsem trpělivý a byl jsem vlk.

A tak jsem změnil svůj přístup a svůj postoj. A ranní zpěv ptáků zvěstoval, že jsem na správné cestě. Po dlouhé době jsem cítil radost.


Thanx to Antoine de Saint-Exupéry