Sen o princi

Když víčka pomalu klesají,
a já prince vidím před sebou,
tenhle svět nikde neznají,
protože jinak bych nemohla být s Tebou.

Růžové šaty a bílé růže,
báječný prostě svět,
každý do nej prostě může,
jak je krásný bílý růže květ.

Zelená louka, úsměvy a objetí,
sladká růží vůně,
tohle už není pohádka pro děti,
když král sedí na trůně.

Polibky, krásný vynázel přírody,
když už slova jsou tak nějak navíc,
to už není věc náhody,
povyku pro nic...

Střevíčky a dlouhé šaty,
něžná tvářička,
čaj s příchutí máty,
spanilá princezny dušička.
Tak tohle království je,
kde není žádné zlo,
protože ze zla se dělá mdlo.

Dlouhé vlasy,
černé řasy,
jo, snilo by se krásně,
a psát o tom aspoň básně.

Vysnít si život z pohádky,
kde láska vyhrává,
kde jsou pěkné růží zahrádky,
kde princezna si jen tak s princem zahrává.

Usne nebo je zakletá,
a s prince je jakýsi popleta,
políbit či vysvobodit,
jakýma cestama po světě chodit.
Zabít draka, kde a čím,
jak má spáchat dobrý čin...

Polibek je stejně pohádky konec,
svatba, štěstí a láska
a už zbývá jen zvonec..

Když víčka pomalu vrací se ze spánku,
probouzím se,
krása jasných červánků,
a svět je zas tam kde byl,
kéž by se tak čas na chvilku zastavil...