Márocár

Šla jsem dnes večer
mrakomlžným somrakem
kroky smířlivě duněly
mlžnocárami
s nekonečmou kakofonií
žalu
Dnes nebo zítra
není dnes nebo zítra
není krása cáropytle roztrženého nebe
kapka
kapka vesmírna mne zebe
nekonečno
pára nad řekou
pár cárů
pára cárů
pár par cár
kde je řeka?
Není já nemám řeku nemám nemám nemám řeku
Mám jen armádu mrakomlžných cárů
Bez soumraku
Soumrak zmizel v dáli
Kde jsi? To pro tebe jsme lhali?
Řezali do krve svou víru?
Kolonizuje – li laň kousek nebe,
Pak i nebe je spuzeno laní
Paní laň se bez krásy okamžiku
Vzdá mučednílů i fronty na hrozny
Hrozné hrozny v krvavém zábalu nebe
Nebe mne zebe, mlžný králi!
Jsem souzena bez soudce, vládce nebe!
A tvoje slza, ta co kane ti z dlaní
Zebe
zebe dlaň tvá plná něhy
Něha zmizela, plnost zůstává na místě činu
Bez srdce se svou odvahou dát
Králi! Kde zůstal tvůj plášť z mlžného hranostaje?
Kam dal si paní laň, kterou ladnosti si ladně zbavil?
Zbavil! Kde je nekonečno? Kde zůstala atrakce kulis? S tyranií nevinnosti?
Je čekání ještě čekáním? Ozvi se mi, mlžný králi!
Ty cáre odporností, pára smutku
Pane, kde zůstala krvavá víra náruče?
Vždyť teď mé tělo maluje fresky do tvého chrámu
Tvůj chrám je oltářem padlých kolejnic
Kam vede cesta, nikam, rozcestí, nikam, nikde, nic
plic nabírám ostrý a přece mlžný vzduch
Můj duch je rád nejinak sápe se duše
Po tebestředném putování, Moniko z čekárny na obecním úřadě
Která rozprostřelas své svaté bolesti na oltář cest
a pod malou, docela malou nožkou měl ženich ukrytou svou čest
Která byla malá, menší něž ta nožička permoníka
Permoníkův perník hlásá neonový nápis před vstupem do bordelu.
Je vrouben s mrakocárem okolnosti
Tohle jsi ze mne udělal, mlžný králi
Cárovitou, pytloumouněnou pokornočekající otrokyni pomačkaných slov
A tak tu teď, v blízkodáli, čekám
Za pernou neonovitostí
Mrakomlžně
Čekám.