přes matné sklo

jaké to je být houslemi
ve zpola odumřelém sále,
v ulicích, kde se nemluví,
být mrzsky střídmým územím,
slova jsou strašně vysoko
a možná hnijí v podzemí
a možná hnijí neustále.

u vchodu těsně pod oblohou
avangardní umělec
s cigaretou u pusy
pro tuhle chvíli,
ale jindy
spí s figurínou za výlohou,
dva krátké sladké pokusy,
po kapsách shání sešlou něhu,
pak do čepice nachytá
poloroztálé vločky sněhu,
když už je touha ubita.

než proniknemem množstvím dýmu,
omluvíme se za slzy
svých křišťálových panenek,
bůh Chronos chrastí klíči,
odmyká příliš brzy,
démonický a divoký
a zdvořilý jen navenek.

jsme dva pošetilí blázni
pod schůdky na pódium.
cukr,káva,limonáda,
čaj,rum,bum.