Démoni

Uprostřed ticha, já slyším zvony znít.
V mé hlavě myšlenky tak dlouho, že začínají hnít.

Držím to v sobě, i když chci řvát.
Už nezvládám tuhle hru hrát.

Hádám se sám, i když nemám důvody.
Nesnáším tyhle myšlenek pochody.

Chtěl bych si pomoct, avšak vidím jen žal.
Já omlouvám se ti, že do tohoto jsem tě vzal.

Je mi to líto, že zažíváš to se mnou.
Kde světlo mělo být, však jdem ulicí temnou.

Vracím se domů s pocitem prázdna.
Kde každá má myšlenka již je zrádná.

Vidím jen obrazce, strašidelné tváře.
Háže to se mnou, jak na horské dráze.

Bojuji boj, který když vyhraješ tak vlastně ne.
Bojím se, že ve mně to již zůstane.

Chci vyřvat si plíce a uvolnit myšlení.
Vidím to teď jako jediné řešení.

Všechno jde rychle, čas mi už splývá.
Nápady konečné, kolik času mi zbývá.

Hledajíc pomoc přitom ji odmítá.
Proč má hlava je až takhle rozbitá

Vnitřní hlas, pořád napovídá mi myšlenky.
Hádám se s ním, že jsou to špatné domněnky.

Buď ticho, prosím nech mě již jít.
Zvládnu to sám, tak nech volně mě žít

Smějí se mi v hlavě, moji vlastní démoni.
Jsem to vlastně já, nebo to jsou oni..?