17.3.2020

zavřu oči a cejtim
jak se pode mnou chvěje propast
z ní vyrůstám jak keř
z blahodárný půdy
chtěl bych na ní zapomenout
stydne mi krev při představě
kam hluboko až sahá

každej atom je z větší části prázdno
a až nastane ten velkej moment
a já dobrovolně přijmu
že nejdřív musí bejt nic
aby vůbec vzniklo něco
pak se nebudu třást závratí
při pohledu dolů
na svoje ošoupaný boty