Po nebi

pojednou jsem zavřel oči a
na okraji obláčku dlouhého jako
               nekonečná noha od stolu
kráčel jsem vstříc slunci
s malíčkem balancujícím přes okraj

za mými kroky nepříliš opatrnými
hned jakmile mráček zakřupal
jako cukrová vata tříštící se o ústa
postupně se rozplýval a mizel

a mně bylo jako necítil bych žádné nebezpečí
přestože cesty zpátky nebylo
a snová smrt mohla být blízko
jak by na mé srdce sáhl pařát paniky
a vyděsil mě k zalknutému křiku

dokonce jsem zariskoval
s polovinou těla přes okraj
a s pouhou silou malíčku
držel jsem se nad růžovou prázdnotou

teprve až rána dutá
po níž roztřpytil se každý mrak i nebe
zastavila moji letmou chůzi
a na chvíli nechala mě němým

co to asi je?
jedna dvě tři čtyři pět šest sedm
sedm barev nádherných!
to je duha!

a jak tvrdá duha je to na nebi
jak na zemi se nikdy nezdá být
a zřejmě ani není
a jak hlaďoučká a široká je!
ani podlézt ji nemohu
ani přelézt ji nelze
vždyť ani za ní už nic není!

už vím, už vím
sklouznout po ní se musím!

avšak nechtěl jsem se sklouznout
něco v nepořádku tušil jsem
přesto jiné volby nebylo

nasedl jsem a na duhu a…