mauzoleum v zornicích

vím, že není zcela možné
zhojit tvé rozpukaná rty,
límce kabátů střižené zkrátka,
úprky do nicoty.

dovol mi vyplnit
prostor za tvými víčky
hnilobných puchem
utopených víl,
kdo projde uchem,
ptám se,
kdo projde uchem jehly,
v oděrkách, už napořád,
jen hlína, bláto, jíl.

na exekuci úsměvu
lišejí v obličeji,
maso mi hnije od kostí
a ztrouchnivělý nábytek
můj tkáňový mok vpíjí,
hýří mi uších útržek
dekladentního nápěvu.

zrůdná žena
se zohavenou duší,
zmokvalé tváře beze rtů,
odvrať se,
kdo jenom trochu tušíš,
co svírá úzkost mezi žebra,
drž pevně moji dlaň,
bojím se,
co zítra uvidím...