Ranní cesta

Na kraji vesnice
řeka je hranice
Ta unáší dál
vše co život dal
Plují v ní vzpomínky
našich chyb pomníky
U dna se válí strach
jež změnili jsme v prach

Poeticky ráno je ponuré,
když probouzí se duše.
Jak zombie stojím strnule,
proč nic nejde jednoduše.

V cyklech jehla chladu
útočí tiše na mou bradu
Za ptáků zpívání
šum naznačí poznání
V obrazech toho místa
cítit je že něco se zas chystá
Já hovořím tiše se svým stínem
o životě tolik jiném

V tom ději jen stojím,
a dívám se zda procitnu,
není znát zda se bojím,
odvahu k cestě si poskytnu.