Tragéd

Tragéd
Stále znovu a znovu umírat na ošuntělém jevišti
S lacinou teatrální duši kulis
Absurdní drama, řekli mi v předsálí
Stereotypní avantgarda stoického dramatu
Těš se, náročný diváku
Ha, zase budeš moci říkat, budeš mne moci soudit
„umírání mu nejde, nemá vnitřní prožitek, krizi mu nevěřím“
nevěří mi
nevěříš mi, víš?
Abstrakce mé komedie zdá se býti bezvýznamnou
V hrozivém doupěti chřestýše
Jiní, lepší, moc mlád, moc stár
Staří mrtví ustoupí mladším mrtvým
Ztrouchnivělost mého saxofonu překračuje svůj stín
A samo hraje jazzové improvizace v prostoru za šatnou
Těžko stepuji
Protože neumí stepovat
A umírá se těžko, když vám blues hraje vaše vlastní ledvina
Má černá, zkornatělá plíce vždy inklinovala k metalu
A srce, pokud ho tedy mám tluče rytmem zenových anekdot
Jedna noha chce chlast a žít a mír a anarchii
A říká že nemáme nechat punk umřít
zvrhlost té druhé nebudu komentovat, zná nazpamněť celého Nohavicu
Vivaldi a Mozart ještě neumřeli
V mém mozku žijí dál a má šedá kůra neunávně vyťukává rytmus taktovky
Má trapná tragédie ji nechává chladnou
Komedie nežije, pošeptalo mi kukátko
Carmen se netopí ve fontánce
Nenechávám umřít hlasy Cyranových mučedníků
A Nastasja pere na valše a zpívá si Kaťušu
Olysalý plyš se vlezle lísá
Mezi sloupy mihnu se s hlavou skloněnou
Dívám se na ty tři
Ona, on a plyš
Lepivé vyznání pocitu
Co za chvíli zmizí a zbyde jen kousek nebe
Ha, bejvávalo ve vobejváku chtěla ses holka hřát?
Ne, nemám nervy na tohle jako citohraní
A v prostoru za šatnami se zavile směje ztrouchnovělost mého saxofonu
Omílá dokola byla bys taky taková
Ale já, raději, věrna své plyšolaciné povrchnosti
V zanilklém třpytu sálů
Tragikomedii svou, moderní či cizí
Mám stůl, židli a plastové jablko
Klobouk s moly
A moll je můj hudební doprovod
Ticho v moll
To mollové od molů přožrané divadelní ticho
A tak znovu
A znovu
Umírám v kulisách Idiota.