Po dešti
Po dešti
V mlhavých oparech stoupá tvá něha,
v krůpějích schladila země své žár ,
do stébel rozchvělých tiše si lehá,
a s dechem vtajeným přijímám ten dar...
V záklonu sčítame kapky si po tváři,
co jarní listový z větví si roní,
je mi tak skvěle když úsměv tvůj zazáří
a vnímám bez dechu jak kůže ti voní...
Uprostřed krajiny lesního ticha,
tam kde nám ze země pramen náš vyvěrá,
vnímáme nádheru jak kolem nás dýchá
a chvíli kdy jenom jsem ,
jenom Tvůj a ty má...
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
Po dešti, kdy kapky rosy na stéblech se třpytí
jasněji, než věčné hvězdné drahokamy,
tak vzácné pro jejich křehké, krátké žití,
jsou to čisté děti Vody, jejich Božské mámy.
Když oparem zmámení a sebou opojení
na mokrý koberec tiše uléháme,
stříbřitou rosou čerstvě napojení
společně hold životu a lásce vzdáme.
Omamně voní tvá horká kůže,
tvůj dech jako samet hladí mé tělo,
má touha do kapky rosy ukrýt se může,
však tisíc motýlů se mým tělem rozletělo.
I jarní listoví nachem se červená,
nemůže zahalit extáze pramen,
do tebe se ponořím, slastí tou znavená,
šeptáš mi do ucha: jsi přijatým darem :-)
11.05.2020 23:20:46 | Lili Starr