Ruská svině,

Devětadvacet nuzných lidí
u betonové stojí zdi,
opodál na ně křivě civí
plukovník tvrdý, ale jdi.
Na pohled sladký jako med,
však v srdci jeho prudký jed.
Ledové oči plné hněvu,
nemají v sobě žádnou něhu,
žádnou lidskost žádný cit,
pro který moh živ on být.
Nedbaje nářků, prosení
i nějakého zaklení.
Neznaje lásku, její sílu,
neznaje toto ani víru.
Kráčí přes ty nebohé,
nebožáky ubohé.
Občas si šlápne, kopne rýpne,
až do srdce to proniká,
nevidí druhé, jen sám on,
je tady velký megalon.
Tak přešli roky čtyři teď,
co museli jsme vytrpět,
topí nás a potápí
a tak často nám zatápí,
že nevíme kudy kam
a vrháme se po hlavě,
vstříc té jisté záhubě.
Devětadvacet nuzných lidí
u betonové stojí zdi
a plukovník krutý pod košilí
železnou hračku laská si.
Tu zasazuje do stojánku
samopal jeho milený.
A v očích mu plá krutý žár.
A kalašnikov štěká nocí,
jak rozzuřený, vzteklý pes
a náš bídný třídní vůdce,
ten směje se včera i ještě dnes.
Devětadvacet nuzných těl
se v rudé břečce válí.
Devětadvacet nuzných těl...
Zemřelo bez jediného stonu,
chvalme je kvůli tomu,
na věčný dlouhý čas.