SUROVÝ

Ukřižuj ticho, aby 

mlčelo. Vezmi své čelo

a zahraj mi písničku.

Pozvedni své čelo a dej mu

hlavičku. Jdi do parku okupuj

lavičku, ale jen málo, trošičku.

Napíš své jméno, řekni ho

potichu. Odlož svůj stud a

napiš tu básničku. Nebuď tak

povýšený, jen proto že jsi úplně celý.

Otevři všechny své cely. Vyjdi 

ven, roztrhej okovy. Dej facku

obrovi, vystihni svoji okamžitou

zlost. Její dosti láme kosti, dělá

modřiny. Hoď první kamenem, kdo

jsi bez viny.

Jak smrdí host, který není vítán.

Samé otázky odpovědi, vítám.

Proč tu nejsi se mnou v klecy.

Spívá ptáček píseň, umouněnou.

Kdo tu je stebou a kdo tě nemusí.

Rozrhej vše na kusy, kůrkou chleba

se zadusil. Nepěkná smrt, tak neplač

ticho buď. Zdroje někdy dojdou a ty je

nepřívítáš s otevřenou náručí. Vezmeš

je za krk a zkusíš je udusit, udělej to hned

třeba teď, nebo až za sto tisíc let.

Více není méně a my jsme to plémě.

Civilizace, hezky to zní ale i hnilobně

zapáchá. Byl národ a už není, to ona

tímhle jazykem plynule mluví. Neštítí

se ničeho, vždyť ona je více možná

srdce i plíce dohromady. Člověk pláče slzy

padají jako korály, kde se to zastaví není už

přes příliš pozdě. Prý to vše dělá jen kvůli 

tobě, tak pa v nejbližším hrobě.