Beznadějná

V řece, která nikdy nedopluje do moře,
jsem spoutaný, a o pomoc tě volám.
Opuštěný, jak jezevec ve své noře,
brzy pojdu, a se slzou na tváři tu skonám.

Proč tolik lásky dávám světu?
Když smrt si lásku vezme stejně.
Proč nikdy nedokončím rozepsanou větu?
Protože je to zbytečné, jako všechno kolem, zřejmě.

Ve svíci, která nejspíš nikdy nedohoří,
jsem unavený a na svět smutně koukám.
Kvůli jedné zhaslé svíci se svět nezboří,
říkám si, když do rakve se soukám.

Proč tolik na budoucnost jsem hleděl?
Když smrt si zuby na mě brousí.
Proč já blbec nikdy nevěděl?
Že ne život, ale smrt mě zkouší...