Ve jménu…

Na křížích visíce přikováni, lvi trháni,
dusit se, nemoha ni řvát, na hranicích plát,
nehty strhané, za živa koly lámaní,
pod proudem klepat se a zuby si rozkousat.

Tělo svázané, bambusem skrz prorostlé,
před smrtí před muži, dětmi – ženy zneuctít,
po meče svistu spatřit tělo své bezhlavé,
u kůlu cáry masa a kůže vlastní zřít.

V písku zahrabán, hlava sluncem žhnoucí,
pásku na očích, úder, a salvy hrom slyšet,
ještě vidět srdce své vyříznuté, bijící,
na laně visíc, se o nádech pokoušet.

Člověk člověku domýšlí se, že je Bohem,
tou domýšlivostí však Bohu dává sbohem.