sluneční brýle sebevrahů

nad vlastní smrtí
pláču jenom já
a všichni ostatní
jen kvůli síle zvyku,
v prázdném pokoji,
snad se mi to jen zdá,
leží dva bílí andělé,
spí, tváří se tak omšele,
s krůpějí citů na spáncích
a jizvou na kotníku.

osud už se mnou nepočítá,
tak co se mnou tedy bude,
můj Bože,
já tě neodmítám,
už nemám strach,
vím, to se stává,
i smutek ze mne vyprchává,
zbyde jenom torzo těla
a zplesnivělá zašlá sláva.