Pavouk

Těžkopádný rytmus zažírá se mi do mozku
Chabý stín přináší už třetí kafe
My, lidé, hnijící plodnice s vysokým tlakem kafe nepijem
Říkají jeho oči fialové
A jeho česnekový dech odnáší se v dáli temných tónů
Dopadají tak těžce
Tak přetěžce rezivě kapou do měkké hmoty mého nevědění
Zahnívající dech prahu bláznů
Prahy bláznů
Práh jsem překročila
Už před nějakým časem
Těď prahnu
Po prahnoucím prahu mrtvého domu
Kde chladné duby vášnivě stíní mordýřův strop
A kde hezky pěkně špatně dobře žije Pavouk
Nikdy jsem neměla strach z pavouků
Ale tenhle můj slepý, šedivý Pavouk tramvaje živých šedých mrtvol
Kdy sebemenší závan duše je maskou vnitřního prázdna
A zuby se tisknou na patro ach můj bože na patro
na patře mám klavír
Na klavír hraji
Občas zrána
Dokud mne nezabije první paprsek křivoživého kotouče hélia
Ach bože, vešel
Ne, ne jazyk
Chraň své patro!
Sedí zády
Vyjímečné nadočnicové oblouky se smířlivě lesknou do šerobeznadějě
A na tváři zřetelné otisky kusadel
Dusopavučina ovíjí mne i mé mléko do pressa
Vím, že teď už budu pít bez mléka
Doušek věčnosti
Ha, nápis na kruhu Vltava je metafyzickou hladinou transdentní skutečnosti
A obzvláště těžký akord mi padá do klína
Zůstává a rezonuje mi bedry
Ozvěnu akordu zachytí nadočnicový oblouk mého stínu
A vlastním nákladem rozloží svou pavučinu
Zvedá se, akordem plyne ke mně,
Plyne tiše závanem česnekového dechu
Moje póza v rohu zřejmě nepůsobí
A můj podvlékací svetr nebudu už potřebovat
Svléknu se tedy
Beze jakékoli stopy studu či čehokoli smyslného
Tělo se mléčně zaleskne a naposledy zazmítá v pavučině
Pavouk si mne svá zručná chapadélka
A říká: „je čas jít“