Dřevokaz

Pustil se dřevokaz,
Do jedle vysoké,
Začal jí lámat vaz,
Krásce hnědooké.

Vrba tam opodál,
Nad vodou stojí,
Všech stromů vrbí král,
Zelené oči se bojí.

Dřevokaz si ale všiml,
Statné vrby chutné,
Dříve než si zdříml,
Ochutnat bylo nutné.

Vrba věší své proutí,
Svůj konec již tuší,
Tyto myšlenky ho rmoutí,
Nevěří v nesmrtelnost duší.

Dřevokaz již do vrby se pouští,
Ta bolestí listy třepe,
Jedle to pozoruje přes velké houští,
Její city nejsou slepé.

,,Nech ho být, mě si sněz!"
Křičí jedle že všech sil,
,,Do mě si, ty potvoro vlez!
Lepší smrt má, hlavně aby žil..."

Dřevokaz neváhá,
Do jedle se zavrtá,
Kusadla namáhá,
Neexistuje odveta.

Než se vrba vzpamatuje,
Jedle již nemá sílu žít,
Nějak smutno ve vzduchu je,
Vrba nemůže bez jedle být.

Smutek vrbího krále,
Svěšené pruty, opadaly listy,
Smuteční vrba, říká se mu dále,
Už nehýbou se radosti písty.