Před vlastním hrobem

Myšlenky mé trhají mne na kusy,
a já před vlastním hrobem poklekám.
Nemám rád, když dělají na mně pokusy,
když jako suché kvítí uvadám.

Snad v té nejtemnější komnatě
jsem zajat svými démony.
Denně potopen v hluboké samotě,
slýchám jen pekelné symfonie tóny.

Až se odsud dostanu,
a bude zase krásně na zemi,
s láskou a s radostí životu věrný zůstanu.
Životu, po kterém tolik stýská se mi.