Stín co sebe miluje

Padni na kolena,

jak padají slova ...

Počítej, když znova,

je v lidech stěna...

Mlčí slovo,a nebo naděje

ve všech proměnách.

Všednost světlo miluje,

bloudí z pouště prach.

Poslouchej jen slunce pálí,

nás se běžně dotkne.

Pomluva se po jazyků válí,

země pod kopyty Chladne.

A ty jsi jen její obraz z nás

A ty si život sám.

Když tisíce lidských krás,

do snů jak světla klam.

Bloudí a hledá ticho samotářů,

svobodu nenapsanych básní.

V nich tisíce lhářů,

o své svobodě Blázní.

Jsou to tváří plné ulice,

jsou to slepci bez cíle.

Tak co vadí nejvíce,

Přemoudřela Palice

mozek bez tváře,

ráno bez naděje.

Vzdálené Moře,

Stín co , co sebe Miluje