Bílý den

Slunce svítí na zdi starých, šedivých domů.

Prach usedá na oknech každého bytu.

Šeď špinavého sídliště se šíří k Tobě dolů.

A ty váháš, zda máš jít ke mně domů.

Nohy Tvé odlepují se od rozbitého chodníku a ty docházíš k otevřenému vchodu.

Tma zahalila na chvíli Tvé tělo a ty přemýšlíš, co se to vlastně stalo.

Kroky Tvé se ozývají na schodech jako kdysi dávno postavám v černobílých filmech, když byly zobrazeny na filmovém plátnu, jak utíkají před tím, aby spatřily svou zkázu.

Vítr se dotýká Tvých propadlých tváří a obrazce z potu, který Ti teče po tváři jemnými tahy utváří.

Běžíš čím dál rychleji a rozčiluje Tě Tvé neúspěné bloudění.

Překračuješ rozbité schody a ocitáš se před mými dveřmi.