Blues tíseň a kapky deště

Pocit malostené, hrubozrné tísně na hrudi, paralýza ze svobody možností polapená roztečí dechu. 

Pocit ve vnímání, útěk do dešťových kulis liduprázdného, mrtvého malomesta. 

Hřeby jsou kapky lucerny ze světla tichý pláč který neuslyšíš protože nejsi - vzpomínka na to kam jsi se dostala na druhé straně.

Z polospánku úryvky veršú a myšlenek, jako odražených z neosobní pekla. 

Monolog s matkou - jak mrtvé bytí pro něž nejsme zrozeni. Hlubiny mysli a představy za životem.

Část mého já jak neosobní vzpomínka.

Plane technomanický plášť,

Čepele, proč se mne bojí?

Cítím ten strach ze strachu kolektivu,

Pandemie dezinformací a stavů,

a úzkost že déšť noci skončí pádem.

Ale já mám chuť jet a odrážet se.

Myslím na ni zatímco kapky mizejí v řasách.

Nevím co je čas a kam jsi odešla.

Touha letět v pozemském těle.

Porodit něco jako radost ze smutku.

Pochopit že z nouze se nedá milovat.

Pochopí až v básni.

Jak slova tancují 

A palce bubnují

Vše trvá a pomíjí 

Je to jen krátky záblesk 

Nakrátko střižený sen galaxie