Die

Sleduješ, jak stéká ti po rukách,
sleduješ, s očima otevřenýma úžasem.
Sedíš a sleduješ, i když jiní by, už leželi v mukách,
stáčeli se v té kaluži a řvali děsem.
Ale ne ty, ty se jen usmíváš,
konečně úlevu cítíš.
Víš, myslně se domníváš,
že tuto závislost časem zas chytíš.

Nemohla sis přece myslet,
když jednou začneš, přestat můžeš zas.
Tak tomu není, třebas, už něco tušíš,
tu závislost, touhu, nezničí ani mráz.
Dělej co myslíš, že dělat musíš,
ale na pomoc od lidí zapomeň.

Tvé tělo se marně snaží bojovat,
jen duše, už dávno mrtvá je.
Teď, už si nemůžeš dovolit chybovat,
jinak se ti povede zle.

Smrtka na tebe čeká, na trůnu s kostí,
neboj se za ni jít, ona tě pohostí.
Vždyť na tebe již tolik let čeká,
tak přestaň sledovat tu krev, co po rukách stéká.
Dopadne za chvíli, ta poslední kapka,
nikdo ti nepomůže, už vůbec tvá matka.

Ví, ona ví, ale netuší co s tím,
zoufalá bude, však ne nadlouho.
Brzo vyplaší ze své duše stín,
krev na zemi budou, vzpomínkou,
…pouhou…