Báseň o sobě.

Báseň o sobě.
Píše se v jedné osobě.

Jedním dechem.
Sázím verše do země.

Jemně. Jemně.
Svižně. Rovně.
Tajemně.

Jedním tahem.
Jezdím po papíře.
V dobré víře.

Jáma je hluboká?
Podívám se od oka.
Pak najdu tam prvoka.

Jedním dechem.
Pod plamenem.

Sbírám ještě kamínky.
Jsou to moje vzpomínky.
Setřu slzy a dělám z nich pramínky.

Kdy bude modré nebe
jako z alabastru?
Kdy mravenci budou hrát
na starou basu?

Kdy zahladí se vrásky?
Lze žít bez otázky?

Kdy bude vítr do pohádky?
Hladím i své vlásky.
Země vydala své sázky.

A já jsem zpátky nad zemí
a sedím se svými básněmi.

A hleďte do duše vrásnění.
Je křehké i umíněné,
citově zabarvené,
ale moje a naladěné.

A tak posílám vlnky svoje,
ať všude dobře je i
tam, kde umřela naděje.
Ať dobré slovo zahřeje.