nesmírna

vše jako by bylo vyřčeno

číst jen sníh za oponou

      snad ještě vyvolá mrazení v zádech;

a pocit, že něco tak podstatného

                          bylo řečeno tak dávno

 

viděla jsem veverku v kruhu

          v plátně uvízlou bílou

ostře řezané rysy pro smích

 

přesto si na podzim znovu vypočítáš barvu ticha

dřív než se celý svět utopí v zapadajícím listí;

 

vždy když rozšlapávám dna starých palet

vějíře snů praskáním připomínají vysušené plástve

poslepu sahám do vrásek starých míst

 

z mých okenic jsou na noc tažní ptáci

jak tma se ztrácí

                        ve vápenných zdech;

ráno se vlaštovkami vrací   

jen vlastní nepopsaný list