Strach.

Strach.
Nedovolte,
ať do vztahů vstoupí strach.

Ten vztahy nemá rád.
Není s ničím kamarád.

Budu jej notovat.
S jako červený semafor.
Nesmyslný vzdor.

T jako rychlý tep.
Vše musí mít svou mez.

Je pozdě na lítost.
Kam dohlédneš?
Nicota, co nezvládneš.

Jako kdyby Tě přejel náklaďák.
Nepřeješ si to snad?

Bojím se ptát.
Občas slova jako nesmyslný brak.

R jako rozervanost sebe,
není, kam jít.

Není, proč žít.
Ani síla odejít.

A jako apatie.
S ní se špatně žije.

Ch jako choroba,
co bortí duši
a není nálada.

Popsala jsem nutnou dávku
a teď převrátím pachuť zvratků.

Písmeno s dláždí sympatie,
úsměv, který žije.

Písmeno t se rýsuje
jako tajná trilogie,
co do srdce se vryje.

Písmeno r kouzlí radost,
co nebojí se a vystupuje.

Písmeno A bude alegorie,
nad čím co bylo a nežije.

Ch bude chorál na lásku,
co nedrží na tenkém vlásku.

A tak prosím pěkně,
omlouvám se jemně,
nežijte temně.

Držím nad vámi ruku jasně
i myslím na vás během básně.

Ať strach neničí lásky.
Přání jedné brunety,
co filozofii si půjčila od pratety
a nehrála ze stylové trumpety.

Tak, prateto, do nebe,
mám ráda Tebe
a píši,
jak mi dalo nebe
a přitom ze země
usmívám se na Tebe.

A prateto, Tvoje knihovna,
stojí stále stejně
jako Ty z nebe hladíš
jemně a jemně.

A ta holčička z kočárku
už píše svojí vlastní pohádku
a První republika,
ví, že nemusí být
vyleštěná každá klika.

Já s Tebou stále miluji Masaryka.
Jsem stále dítě,
co občas v Tvé náruči
se směje i vzlyká.

Nebe mi dalo prostředníka.
Důvěrníka.

A ta báseň patří Tobě,
i když ležíš v hrobě.

Pořád Tě v sobě mám,
i když žiji v jiné době.