Všechny vlaky
se slézají k mému městu
jako housenky k zelí
Chtějí do labyrintu
jeho ulic a uliček
které už znám
jak své boty
Jen jeden vlak
se chystá
vyjet z města ven
Koloťuk s dlouhým kladivem
cinká do ocelových obručí
na litinových kolech
Motor lokomotivy
vrčí v nepravidelném rytmu
Na všech vagónech
i na lokomotivě
je můj podpis
Jen jeden z vagónů
temně modrý
nese Tvé cizokrajné jméno
voní dálkami
Na příhraničním nádraží
ho připojí k podobným vagónům
a exotické lokomotivě
Pro svůj
neodpovídající doklad
tam vystoupím
budu pokračovat pěšky
Budou mě prozrazovat
šlépěje otisknuté
do sněhu tvé nevinnosti?
Bude mě zrazovat
bláto Tvé nerudnosti?
Budu klouzat
po ledu tvého chladu?
Nebo mě skryješ
ve vlnící se trávě
svého přijetí?
Uvidím tramvaje
ve Tvém městě?
Budu se moci
učit Tvému jazyku
abych mohl být Tvé zemi užitečný?
Milý Šerý, díky. V krajině ženy se ocitáme nejprve jako turisté a hosté. Když setrváváme delší dobu, stáváme se svědky a účastníky všedních dní a krizí. Pro některé ženy nepřestaneme být naplaveninami a přistěhovalci. Je hezká představa, že jsou místa, kde je pro nás připravena židle.
22.12.2020 21:07:36 | Kaj
Až v krizích a všedních dnů poznáme. Jak přijme cizí kraj neznámé.
Jako host a turista ještě vítán. Ale dnešních imigrantských náplavám, už často chybí židle u stolů.
22.12.2020 20:51:26 | šerý