Bílá holubice

K nebi vzlétla bílá holubice,

nechala zkrápět slzy na líce,

teď oči velké slzy roní,

ptáte se pro koho? 

Přeci pro ni.

 

Pro ni, bílou holubici,

prošel vesnici za vesnicí,

a hledal holubičí ráj,

vandrovníků kolem cest se ptal, 

zdali neví kde leží ten kraj.

 

Až stařec v rozervaném hávu,

na paži se znamením smrtihlavů,

k němu vstřícným hlasem praví:

"Vandrovníku ty jsi ještě mladý.

Proč ty hledáš holubičí ráj?

Ty sám pošel již širý kraj,

spatřil údolí , hory i vodopády,

zažils vzestupy i pády.

Poznal života krásu i jeho strasti,

jak akrobat tančil nad propastí,

osud je pro každého psaný

vzpomínky v srdci chraň si na ní".

 

S těmito slovy stařec zmizel 

jak nad ohništěm dým,

náhle ztratila se všechna svízel,

on srovnán byl s osudem svým.