Drž hubu a kňuč
Drž hubu a kňuč
Hledám otevřenou,
strachů okleštěnou,
hospodu v Klatovech,
chodím ulicemi, mrznu, chci pít.
Na chodnících semtam poklouznu po ledu,
sněhové vločky řídce bloudí podvečerem.
Zničehonic mi cestu zastoupí vitální stařík:
"Fešáku, nač toho spěchu," zašvitoří spiklenecky.
"Podívej se na to náměstí. No, není to nádhera?
Víš o tom, že je čtvercové a strana měří
sto metrů?"
Kolem nás prokodrcá stříbrný mercedes,
opodál povykuje pár dětí v čepicích.
Zavřené je obuvnictví,
na veřejných nástěnkách chybí
kulturní pozvánky.
"Drž hubu a kňuč!" zakřičí někdo jakoby z dálky.
Koukám tím směrem, očima pátrám
po hektarovém náměstí.
Drž hubu a kňuč.
Drž hubu a kňuč.
"Drobet to tady znám, víš?
Támhle, o ulici níž, jsou katakomby,"
hodí rukou, rozloučí se a odejde tím směrem.
Jako by se nechumelilo.
Prej musí ještě zpachtit věčeři,
polívku z havrana a opečený zaječí běhy.
V okně přízemního bytu někdo
na škvíru povytáhne žaluzii.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře
