Pampeliška.

Třeba jsem jedna pampeliška,
co hřeje u srdíčka zblízka.
Žlutě svítí.
Zlatou nití.
Má v sobě obejmutí.

Pampeliška!
Krásné kvítí,
co z jara svítí.

Je křehká a hledá prince,
co zabrání uvadnutí.

A nepustí jí do blázince,
ale nechá jí růst,
i když ona nechce.

Třeba jsem růže,
co trny píchá.

Co já vím.
Kam já se naladím?

Sním.
A ta láska pro princezny,
občas si hraje na pohár
zkreslený.

Občas vzlyká panenka
a je pořád malinká.

Najde mě správná pirueta?
Která je má nejhezčí věta?

Pořád nevím?
Kamarád můj je rým.

Nezabil mě splín.
Ani vlastní stín.

Život má svoji předsíň i síň.
Komnatu, kam chodí jedna z mála víl.

Jak se jde na konec světa?
Vílo, sundej svůj závoj!

Utiš můj nepokoj!
Chci utišit světa bol.

Chci milovat i stvol.
Kruh kol a kol.

A kde se dělá nejsladší omeleta?
Jsem to ale trumpeta!

Zajíček mi cestu ukáže,
podívám se mu do tváře
a budu číst jako ze slabikáře,
než tajemství uteče v páře.

Vyladím smích,
kde není dobře.

Však psát se dá i v pokoře,
jsem dole a nikoliv nahoře.

I když by měl trubadúr dovolenou,
zazpívám za něj píseň nesmělou
a bude každý v mých očích
nalezeným hrdinou.

Jsem přeci květina.
Žádná svěcená.

Jen vodou kropená.

A řítím slova jako transportér,
i když občas není život fér.

A z márnice lepím život do třísel.
Jsem machinace čísel.

Věřím a pořád jsem.
V dobro a správný směr.

Znám zaklínadlo bez hesel.

Báseň si hraje a já v ní živá jsem.
Mluvím a jsem jejím přívlastkem.