Bájný piedestál

Stojím na konci,
zrakem spaluji se ve slunci.
Stojím uprostřed jednocestné křižovatky,
toužící býti zpátky schoulený v lůně matky.

Stojím uprostřed horoucího objetí,
lásku rozsápaly trny z dojetí.
Stojím ve středu rozeklaného keře,
nevidím, kde začíná a kudy ta řeka teče.

Stojím bos v kulatých oblázcích řeky,
vodou šumí z bolesti vzdechy.
Stojím sám, propadající dnem bolesti,
nekonečnou hlubinou zasvětélkuje rozcestí.

Stojím před ním, lačně prahnoucí po dechu,
pochybuji, že správná rozhodnutí vůbec dovedu.
Stojím. Mysl zastřel střep.
V mlze vzdaluje se cesta zpět.

Stojím v pučícím poupěti úzkosti a zmaru,
v tichosti zmizelo, já vadnu.
Stojím a ve větru se míhají záblesky života,
nevzchopím-li se, vše v dálavě zničí a rozmetá.

Stojím, vnímám. Okolí rychle mění se.
Cestuji do středu všeho až k pomíjivosti měsíce.
Konečně zastavil jsem v onom kráteru.
Opojnou naději dovedlo uvědomění výšinami k závěru.

S rodinou, přáteli a láskou v zádech!
Život navždy zachvátí kouzel barevný nádech.