Vrba
Vrba
Na břehu řeky vrba stojí
Majestátně ční se výše
Tiše
Své rány hojí
Tu jde kolem kolemjdoucí
Hlava ztěžklá utrpením
A v ní příběh srdcervoucí
Temný i ve svitu denním
Jakmile tichou vrbu zří
Poskočí zlehka srdce jeho
Od utrpení to v něm vří
Chce si ulevit od něho
Zašeptá vrbě do dutiny
Bolest posledních dní
Ta směle mizí do hlubiny
A zůstává v ní
Na břehu řeky vrba stála
Jen nízký pahýl zbyl tu po ní
Poslední bolest neustála
Tak snad jsou šťastní aspoň oni
Komentáře (7)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk
Klárko, Tvá báseň mě velmi oslovila a ta poslední sloka..hluboká pravda.
Vrba byla stromem mého mládí, k ní jsem chodívala, když mi bylo bolestně a to bývalo dosti často....
Zmiňuji to také ve své básni..HLEDÁNÍ...pokud by jsi chtěla nahlédnout :-)
Ráda jsem si přečetla a ráda dávám..ST..
18.03.2021 22:46:55 | Jaruška
Děkuji... Doufám, že to byla příjemná vzpomínka. Určitě nahlédnu.
19.03.2021 00:07:37 | Klára Němcová
Závěr básně je až strhující, lehce z něj zamrazilo. Nevím, jak dále lépe vyjádřit, že se řadíš k jedněm z mých nejoblíbenějších autorů na Literu :D. Tvá tvorba je fenomenální.
17.03.2021 16:28:16 | Rozmarýna