Rozklad

Jest cítit vzduch zkažený,
kde kypí se krásou kraj,
tam zříš i úsměv blažený,
řekla bys: ,,Musí to být Ráj!"

Však v krásy ty ponuré,
vkrádá se hnilobný pach,
brvy, oči - bytosti strnulé,
z nichž čpí bída a strach.

Hle - jaké hory vznešené,
svou sílou a pýchou se dmou,
z nich tepny vody čisté a studené,
ach - rty žhavé k doušku zvou.

Zahrady do květů a plodů oděny,
ptactva zpěv vroucně potěchu jímá,
zvěře volání v lesích ozvěny,
na slunci hádě poklidně dřímá.

Nedozírné sady ty však lůza očesává,
plody se znamením krve marných těch,
jimž úcty a vděku se nedostává,
než z úst vyjde jim poslední dech.

A ve slatích jejich hrdost utopena jest,
vrchností vždy - tak pevná vůle rozdrcena,
byť v oběť hrůznou vložili svou čest,
věru - jak uboze teď břečkou tou pohlcena.

Úzkosti - v mysli mé zavržena buď,
když zápach ohavný krásou se line,
když ctností svých i poustevník se vzdal,
vše kol v půvabu se koupe, avšak bídné - hloupé.

Hleď - jak okázale v slunci třpytí se jezera,
mou vírou teď však jen Tvá náruč vlahá,
kéž by jsi pach ten kamsi v truhlu zavřela,
to hnijí lidské duše lásko - moje drahá...