Potkala jsem mravence.

Potkala jsem mravence.
Cítila emoce.

Krásné pupence.
Vzala si ho do ruky.

Dostala své záruky.
A prosila jej něžně,
aby držel mě statečně.

A usmála se vstřícně,
že se těším příště.

Vidět mravence jsou Vánoce.
Dívejte se na své nohy,
ať kroky jiného nebolí.

Ani v okolí. Ani po chvíli.
Potkala jsem mravence.
Viděla ho krátce.

V srdci zůstal a
hřál jako v pohádce.
Byl mi za prince
i za mládence.

Život se smál hladce
i tak je v mravenčí pohádce.

Příroda dá podporu,
všemu žalu závoru.

Přijme i dá pokoru.
Nikdy nezavře závoru.

Je čistá jako pírko
z bílé holubice.

Dá nám více.
Žije a hřeje.

Štěstí v ní nás pookřeje.
Dá pryč truchlení
a já jen píši sladce o ní.

Příroda je nadějí,
semena její přicházejí.

Klíčí jaro a roste povzbuzení.
A v zájmu věci snad i odpuštění,
nad které není.

Žít s křivdou.
Je zvláštní umírání.

Zajetí. Propadání.
Potkala jsem mravenčího doktora.

Tomu má báseň patřila.
Setřel mi mlhu a řekl,
že žít mohu
a dal mi krásnou stuhu.

Prosím!
Mravenečku!

Obejmout Tě přeci mohu!
Za tu stuhu maličkou.

Do vlasů ozdobím jí pentličkou.
Moc hezkou, hezoučkou.

Třepe se báseň pro mravence,
co vyvedl mě ze světa bolů
a ukázal jas a třpyt ze stvolů.

Já neletěla jen hlavou dolů.
Já smála se a byla na vrcholu.