Když už jen pouhý povzdech nestačí,
mávnutí ruky a slova: ,,Půjdu dál! "
Když už štěstí kolem tvých dveří nekráčí,
a Ty sedíš na parapetu - tiše a sám.
Díváš se dolů - nikdo tam nechodí,
jen z dálky k Tobě letí hlasy,
vnímáš je však jen jako kulisy -
zataženou oponu po vypískaném představení,
a v prázdných ulicích Tvé vůle,
stržené plakáty pohozené ve smetí.
Kolem prázdných květináčů se válí mouchy,
vyschlé, jako škvarky na krajíci chleba,
v zahradách štěkají nervózně psi
a v zákoutích se mrouskají kočky,
a tamhle u té zdi lehávám opilý,
když nic nevychází - když se hroutí sny.
Abych pak vstal -
trávu a prach z šatů oklepal
a šel zas dál...
Slez z okna a nasaď si klobouk,
odlož tvář pitomce, vylep znovu plakáty,
roztáhni oponu a hraj - iprovizuj,
nepiš žádný scénář a nečti citáty.
A když Tvou hru dav opět vypíská,
přijď za mnou k té zdi,
tam nic nekončí - ale začíná...