Nekonečný příběhy

Pod starou dekou
otáčím další stránku
zašlý knihy, jež se tajně chystám číst.
V polospánku
s fantazem, co se nesluší na křesťanku
a kaňku
na písanku pouští antikrist.

To pro mou misi
nechám strach za dveřmi školní půdy
A zrůdy ze svý hlavy prosím o stopy.
Když celej román vidím v každým řádku,
těžký porno zkouším změnit na pohádku
a jako kdysi
se celá dovnitř potopit.

Jak amulet si s sebou nosím výjev
ve dva zlatý hady propletených těl.
Ani brnění mi nepomůže projít bránou.
Stranou
neobejdeš scénu rozepsanou,
když ta tvá sfinga z první říje
zas všechno z dáli spálí na prach. Na popel.

Bouřka polámala v oknech všechny žaluzie
a vítr setřel nános prachu z učebnic.
Šíje se svírá,
v mým světě padly Tatry
je pozdě na mě volat psychiatry
ačkoli by otevřeně nejspíš vyšli vstříc.
Zachraň mě, přesto, že nejsem císařovna.
Zrovna jim povím,
jak to ve mně žije.
Že naše přednáška nebyla nevýchovná.
A že smrtelnej strach mám z dalšího...
Nic.

Do trhliny zbytky hlíny letí pod prstíky
a v příběhu tím zase vzniká díra.
Snad měla jsem se vydat raděj za králíky
a s díky přijmout triky britský estetiky.
S tiky,
klobouky a čajovníky.
Do kroniky: po páté.
Než s kritiky se bít o zbytky romantiky
s někým, koho vlastně vůbec neznáte.

Zdálo se, že cílem je to celý pojmenovat
A ty zatím jenom mně dáváš pořád nový jména.
Cena citů s každou kapitolou stoupá,
možná snad jen proto, že jsem žena,
možná naivní a nebo možná hloupá,
a i když se mi za přezdívky zkoušíš schovat,
vím, co mě čeká.
Štreka.
Ať už nohy, nebo vlak.
A dokud hrdina se v hlavě nerozhoupá...

...mě k tobě nepřiblíží ani rychlodrak.