I.
kolik času uplynulo
než promluvila sladkou puklinou úst
nepředstavujte si nic výjimečného
zakryla si obličej rukama
a byla moje
stačilo
jste jiná než druhé
nedělám si blázny
cvakla zuby
potěšeně a přihlouple
ale v tom uchechtnutí jsem slyšel
nezaměnitelně pravdivý tón
jak když praskne větvička pod nohou
neměl jsem sílu dál očima lhát
kolik času uplynulo
a začal se dívat na druhou stranu
II.
takového bláznovství se dopustit
ničí
aby ničila mě i sebe
takové bláznovství
zamilovat se do tak úporné ženy
ale myslím
že jsme stejně šťastni
ačkoli je to nehygienické
pro obě naše srdce
jednou ráno prostě odešla
jako by tu nikdy nebyla
usnul jsem s jejím teplem v dlani
za oknem ze tmy do prachu
rodil se teplý zářijový den
z šedého hedvábí lehce utkaný
a skleněných korálků nerozhodnosti
III.
jinak se žít nedá
pevně zamítla mé odmítání manželství
a začala oklikou a ze široka
a začala o rozvodu
svém
ale já mohu
určitě mohu
tvrdil jsem vznětlivě a umíněně
soudím
že jí to vylekalo
protože pronesla
Karel přece není zrůda
byla trochu vyděšená tím
co řekla a myslím
že se slastně usmívala
na věšáku visel můj kabát
jako nevhodný příchozí
když jsem odcházel
proč taková úleva
IV.
přísahám
nevím
co se stalo v dračím hradu
v modré minulosti
jen z krásné a banální pohádky
je písek
vítr a poušť
přišel čas samoty
cvakám zuby
jako by nebylo nic snazšího
než na to přestat myslet
škoda
že existují tak utkvělé myšlenky
má to asi něco společného s fotografováním
za dveřmi čeká zabitý čas
a přijde až do postele
jestli je Bůh
tak jedině v televizi
říkám si marně
když už jsem dávno přenesl
svou duši do přístroje.
V.
všichni to věděli
že je ztřeštěná
to její neuvěřitelné sobectví
vzdát se takového dobráka
její tvář leží pod sklem na stole spící
ale máš pravdu
je pozdě
a přesto
otevři oči
závěrka okna vykouzlila nový den
všechno marné
vrátila se k svému človíčkovi
v magické síle indukce je Bůh
ne v čase a prostoru
čas je jen jeho dalším atributem
ale je úterý a dole na ulici
jsem spatřil ženu se sladkou rtěnkou
a zacvakal jí zuby na pozdrav