Terč

Písek jsem sypal mezi prsty,
když dětem hrad jsem bořil.
Čas odvál mi vítr z hrsti,
zrnka života co jsem vytvořil.

Terč moje tělo hrdě zdobí,
bojové pole je můj svět.
Trefují se lidé plni zloby,
do zrozených myšlenek mi hned.

Co jasná mysl ve tmě zmůže,
když bahnem v pádech prochází.
Svět kolem nezdobí jen růže,
byť slunce vždycky vychází.

Zbývá jen pláč na kolenou,
když trpět již se nechce dál.
Nebo slepit duši svou rozbolenou,
a nelpět na tom co bůh již vzal.

Vyrvu ze srdce těch pár hrotů,
vlhkým bahnem rány zchladím.
Jdu dál pro svoji hodnotu,
dokud se žitím si poradím.